Kartářka mi kdysi řekla, že u mě vidí pedagogické zaměstnání. Okamžitě si přestaňte klepat na čelo, vidím vás. Vážně na karty celkem věřím, i když coby studentku ekonomie mě to upřímně děsí a doufám, že má její vnitřní oko zánět spojivek a madam je vedle jak ta jedle. Sice by tím zničila moji víru v toto umění, ale to bych s těžkým srdcem ustála. Bohužel, zatím se její slova plní.

Jedným z najťažších povolaní, na ktorého vykonávanie je potrebná odvaha, neobyčajná bystrosť, rozhodnosť, skvelý úsudok a samozrejme sila uniesť obrovskú zodpovednosť, je šofér mestskej hromadnej dopravy, alebo ľudovo „autobusár“.

Som futbalista. Telom aj dušou. V poslednej dobe viac dušou. Telom som premárnený talent (ľúbim si to nahovárať), pomaly sa ocitajúci vo veku, kedy môžem tým 18-ročným faganom iba tíško závidieť najnovšie kopačky a rýchlo rastúce miliónové kontá.

Ak čakáte, že vám idem dať kurz potápania, tak smola a hrušky. Tí, ktorí ste predpokladali, že tu organizujem krúžok anonymných narkomanov, majú recht. Závislosť. Mocnejšia, ako schizofrénia našich politikov. Či už závislosť na niekom, na drogách alebo na teletexte

Šťastná láska, nešťastná láska, přítel Jekkyl a následně ex-přítel Hyde, špatný konec, budoucnost nejistá… románů s podobnou tematikou píší ženské autorky vytrvale a v takovém množství, že už to snad lidstvo ani nebaví číst. Po zaklapnutí posledního díla Monyové (čest její památce) jsem se stále více těšila na knihu, co se na mě už několik dní usmívala ze stolu – totéž, ale z pohledu zlomeného chlapa, psáno mužskou rukou.
