Tak jsem si založila účet na slovenském pokecu. Ne, nezavírejte tento článek hned po první větě. Nehodlám tam trávit dny ani noci, strkat miliony fotek ani zkoušet sex po netu přes ta slavná erpéčka. Chtěla jsem tak nějak nakouknout pod pokličku slovenské kultury mých vrstevníků, prohodit s někým pár slov a zjistit, o čem to ten Rytmus vlastně složil šlágr (říkám, nezavírejte to.)

Třetina léta se odebrala do věčných lovišť a já si v duchu (a přesto hlasitě) přemítám, co jsem za ty tři týdny všechno zažila. Dala jsem si na léto pár plánů a jinak jsem myslela, že nebudu mít do čeho píchnout. A hle, víkend jsem byla tam, další onde a z víkendu to protáhla na týden...až nyní mám pár dní domácího klidu. A když jsem sama doma, jen ve společnosti vlastních myšlenek, stane se obvykle zlá věc – začnu přemýšlet.

Zmenil tvár rokenrolu, ale nezahral ani akord. Brian Esptein bol sfetovaný teplý židovský hazardný hráč. Čo ešte dokázal, okrem pojedania kóšer pesachového jahňaťa, prehrávania tisícov libier, hltania tabletiek a súloženia exotických análov? Predal najväčšiu kapelu rockovej histórie a stôl za dvanásť libier.

Začal ma prenasledovať nenápadne, potichu. Mala som s ním čo-to dočinenia už od detstva, ale nikdy som si ho nejak extra nevšímala. Lepšie povedané, snažila som sa ho obchádzať minimálne na osem metrov, pretože keby sa ho dotknem, znamenalo by nutné zlo, že polovicu dňa by som zasvätila boju s veternými mlynmi.

Jako malá jsem si ráda prohlížela svatební fotky svých rodičů, divila se té podivné módě osmdesátých let a nemohla jsem ani zaboha pochopit, proč se mamka usmívá krásným, slavnostním úsměvem a táta má na všech fotkách přivřené oči (pokud je rovnou nedává vsloup). Cíl byl jasný – vdát se, co nejdřív. Nosit prstýnek, vyměnit své příjmení za lepší a trénovat si nový podpis, všude vystupovat jako mladá paní...nebojte, vyrostla jsem z toho. Ale znám lidi, co do toho – ač dobrovolně nebo ne – praštili v době, kdy by místo svatebních šatů měli oblékat spíše šaty do tanečních.
